Ticho jako hudba

Objevil jsem geniální skladn´bu, na kterou by se dalo napsat na tisíce recenzí v podobném stylu, jako je celá skladba. Každý by na to dokázal napsat recenzi, třeba i cizinec, třeba i slepec, třeba i negramota.

Poslechněte si skladbu a pak čtěte dál. Tedy jsetli neoslepnete úžasem:

 

aha, tak se to nepovedlo, ale nemám čas hledat tu správnou skladbu, protože mě tlačí čas a máma k večeři, tak si prostě poslechněte něco ze Soundtracku z Amercké krásy a počkejte na příští příspěvek.

Takhle vypadá definice ticha,, kterou můžete nalézt zde:

Ticho je stav s mimořádně mnoha fasetami, neexistuje pro něj žádná přesná a všeobecně uznávaná
definice. Z průzkumů lze ale odhadnout, že velká část populace se nejblíže setkává se stavem „ticho“,
když se prahová hodnota hluku přiblíží přirozené hladině zvuku v pozadí. Zároveň je ale jasné, že
není možná jedna definice ticha pro všechny skupiny obyvatelstva. Příslušné představy a požadavky
se podstatně liší.

Myslím, že tu tichou čtyř minutovou skladbu najdu a pustím vám ji:)

Filip Glass

dlouhou dobu jsem nemohl přijít na chuť vážné hudbě, až jsem v Ostrave na colours minulý rok objevil, „znovuobjevil“ Phillipa Glasse.

Od té doby poslouchám jen jeho skladby. Neustále. Při vaření, učení, čtení, spánku. No, ne to už docela přeháním, ale dá se při něm dělat vážně hodně činností a ne jednoduše se oposlouchá, takže ho vlastně můžete poslouchat několikrát dokola a vždy v něm najdete něco nového. Třeba na dálnici Praha Brno. Místo audioknih.

Jako třeba tuhle skladbu…

 

Snažil jsme se o něm najít o něco podrobnější informace než jen to , co o něm vím. Což by se zhruba dalo shrnout do jedné věty: Jednou vystupoval na Colours of Ostrava a moji duševní Guru ho milují jako idol.“

A tohle jsem o něm našel v super krátkém článku:

Je posledním z „klasických“ představitelů americké minimalistické školy. Od sedmdesátých let ve svých skladbách používá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek, vytvářející polyrytmickou strukturu nebo aditivní princip – postupné prodlužování nebo zkracování frází, měnící rytmický a melodický obsah.